Dnes Bard honil svého prvního zajíce. Stalo se to na ranní procházce, v úseku s polní cestou, kde ho nechávám chodit bez vodítka.
Najednou čuchá a čuchá u kraje cesty a už jsem viděla malého zajíčka, jak peláší. Byl ještě hloupý, tak místo aby zahučel do pole, běžel po cestě. No to si Bard nemohl nechat ujít a vyrazil za ním. Neslyšel svoje jméno, povel "ke mně" ani nic jiného a jen utíkal a utíkal a já za ním. Zajíc si udržoval náskok a po několika desítkách metrů se konečně rozhodl skočit do pole. Tam se Bard neodvážil, tak čuchal na okraji. Zajíc ztratil nervy a vyrazil znovu na cestu, Bard za ním. Naštěstí opačným směrem, takže mě oba vzápětí míjeli. Zajíce jsem nechala běžet a Barda odchytla.
Byl úplně mimo sebe. Oči vykulené, jazyk vyplazený, srdce mu mlátilo (mě taky - asi jsem se nejvíc bála, že toho zajíčka chytí :) ). Musela jsem ho nechat chvíli ležet a zklidnit, pak jsme šli u nohy, ale stejně celou cestu čmuchal do každého chomáče trávy, jestli tam náhodou není další ušák.
Takže máme lovce. Já to tušila, podle jeho útoků na kosy a holuby, ale teď je to potvrzeno. Jeho smůla, protože to znamená, že se už bez flexiny moc neproběhne, alespoň několik měsíců, až se podaří vylepšit poslušnost. Ale nevím, jestli někdy bude moje "Ke mně!" dost pevné na to, aby odolalo běžícímu ušákovi....